Dvacet černých růží

Umazané tahy dlaní,
co na duši navždy zraní,
popel a prach zradou hozený.
Nekonečná chvíle samoty,
stud před zrcadlem nahoty,
ve smuteční síni zrozený.

Nebesa oblékla černý šat,
bez slunce záře zůstal chlad
a rychlost rozhřešení zdála se spásná.
Vnímám tu duši čistou,
kde závist nemá místo,
budoucnost v osamění zůstane prázdná.

Dál už musíš jít sám, převozník k sobě tě láká,
já se boha teď ptám, kdo plamen svící sfouknout právo má.
Dál už musíš jít sám, převozník k sobě tě láká,
já se boha teď ptám a dvacet černých růží
na hrob dám.

Karambol během děje
sráží do beznaděje
nerovný souboj s magií.
Poslední záblesk života
stíny ve tváři promítá,
tvé tělo na kříž přibíjí.

Nebesa oblékla černý šat…

Dál už musíš jít sám, převozník k sobě tě láká…